Co tím myslíš, kočko? - Slovník kočičí komunikace IV

Minule jsme slíbila, že si řekneme, jak se na kočce pozná, že nás má ráda. Není to tak jednoduché, jak by si jeden myslel. Člověk má pocit, že to má za ty roky zmáknuté. Ale chyba lavice... „Proč mě ta potvora kousla?!“ Za projevy kočičí náklonnosti někdy považujeme zcela praktické a neemocionální chování jako třeba otírání kočičího ksichtečku o nohavice a opravdové projevy lásky často míjíme bez povšimnutí.

Pokud tohle uvidíte, můžete si gratulovat :)Zdroj: Internet

Kočky jsou podle našich kulturně geografických tradic považovány za falešné a nevděčné, protože nevyjadřují lásku způsobem, na který jsme zvyklí u lidí nebo psů. Objímáme se a hýkáme nadšeným souzněním, slintavě se olizujeme, válíme se po sobě  a hážeme si frisbee. Kočka to celé sleduje se zdviženým obočím, objímat se odmítá, vyděsí se a zmizí pod divanem vykřikujeme-li svá slova lásky příliš vehementně, olizuje nás většinou jen za předpokladu, že jsme právě porcovali bůček a aportování provozuje jen opravdu minimální počet mladicky rozdováděných jedinců, které to v dospělosti zpravidla přejde.

Pravidlo číslo jedna v návodu, jak nebýt zklamán ve vztahu s kočkou je chápat, že kočky milují způsobem kočičím, nikoliv lidským nebo psím. Odečteme-li okamžiky spojené s příslibem něčeho dobrého, co by mohlo plesknout o zem, přicházejí k nám kočky nejčastěji v okamžicích klidu a spočinutí. Kočka vyjadřuje náklonnost svou přítomností. Často ve chvíli, kdy je naše pauza na kafe u konce a hotovíme se vstát a znovu začít konat něco hodnotného, přichází kot, aby nás poctil. A my, tak nadšení, že se miláč sám od sebe dostavil, zůstáváme sedět bez hnutí a necháváme do sebe proudit to drnčící teplo, koupeme se v něm a přes dřevěnící nohy toužíme, aby to trvalo co nejdéle.

My všichni, co leháváme na zemi pod konferenčními stolky, strkáme ruce až po rameno do děr v plotě, kácíme se ze židlí v zoufalé snaze zahlédnout kočku mizící za závěsem a zkoušíme k přilákání cizích koček všechno od čičičičičičiči až po uražené "žišmarja, dyť si tě chci jen pohladit!", víme, že ten stejný tvor, který se před chvílí jako kuličky rtuti rychle kutálel z našeho dosahu, prchal a odtahoval se, za chviličku dorazí z opačného konce místnosti a zcela nonšalantně se vyhoupne na klín jedinému člověku, který se prve nechal slyšet, že kočky nesnáší. Pravidlo číslo dva v návodu, jak nebýt zklamán ve vztahu s kočkou je chápat paradox spočívající v tom, že podezřelý je pro kočku ten, kdo ji volá a touží a bezpečí vyzařuje ten, kdo se nezajímá.

Přátelská kočka se bude nakrucovat, kráčet vzpřímeně, ale uvolněně nebo vesele klusat naším směrem. Kožich bude mít k tělu přilehlý, ocásek vzhůru vztyčený jako prapor, ve velké pohodě a přátelském rozpoložení na konci mírně do otazníku zatočený, v radostném očekávání lehce se vzrušením chvějící. Čeníšek dopředu vytrčený a fousy ve vějíři taktéž. Uši budou natočené k nám, vzpřímené, jen občas se otočí za štěknutím psa u sousedů nebo za zakašláním na chodbě. Některé kočky budou při pozdravu vesele mňoukat nebo mroukat, vrkat nebo vyrážet přátelské "e-e-e-e". Oči buď zvědavě otevřené, s panenkami tvaru knoflíkových dírek, nebo dokonce přivřené, až ospale vypadající. Pomalé mrkání a klidné, krátké otočení hlavy směrem od našeho obličeje je pravý výraz lásky. Zase jsme u toho. Prostě to mají jinak, my na sebe zamilovaně zíráme, kočky od sebe zamilovaně odvracejí hlavu. A to je pravidlo číslo tři.

Pravidlem čtvrtým je fakt, že každá kočka má hranici únosnosti lidského dotyku jinde. Argument „kočky naší babičky se takhle nikdy nechovaly, tahle musí být nějaká divná“ je stejně legrační jako argument „všichni chlapi, s nimiž jsem chodila jezdili na koni a tenhle nejezdí, asi je nějakej divnej“. Některá se přiřítí a vrazí nám hlavu do ruky, vecpe se na klín nebo do kapsy. Jiná se zdržuje v naší přítomnosti, ale při hlazení uhýbá a couvá, večer vyskočí na gauč a spokojeně se usadí půl metru od naší ruky – sáhněte na ni a odloudá se na jiné stanoviště. Ty, které se nechají muchlat a hladit měly v mládí lepší tréning, co se komunikace s člověkem týče nebo vhodnou genetickou výbavu. Má-li kočka přístup k našemu obličeji, vyjadřuje svou náklonnost přičichnutím a posléze i vražením svého podocasí přímo pod náš nos. Nebojí se, že ji rafneme do zadku, jak mají kočičí útočníci v úmyslu.

Mnoho koček nás poctí tak zvaným "mléčným krokem". Nejedná se o řetízek stop začínající v kaluži vylitého kefíru a prudce se stáčející za roh. Jedná se o to legrační hnětení předními tlapkami. Kočky jsou ochotné masírovat kdekoliv, obvykle v místě, kde se nám pod špekem skrývá plný močový měchýř, na obličeji nebo na holém stehně. Soustředěný, rytmický pohyb je doprovázený pomalým kolébáním se kota ze strany na stranu a mnohdy i spokojeným předením. A proč tedy "mléčný krok"? Mnozí odborníci se domnívají, že jde o vzpomínky na dětství a příjemné pocity, které se dostavovaly ve chvíli, kdy kotě masírovalo mámě břicho a do tlamky mu teklo bílým čůrkem. Jestli je tohle ta pravá motivace kočičího přešlapováním, toť otázka.

Součástí uklidňujícího prošlapávání je u některých koček žužlání. Žužlá se peřina, kapesník, ubrus, majitelův prst, copánek, bradavka nebo ušní lalůček. Mohutně se u toho slintá a druhá strana neví, jestli je to ještě prima, nebo jestli už je to trochu mimo. I tohle jsou vzpomínky na dětství, ale spíš ty neukojené, vyskytují se často u koček, které byly odstavené příliš záhy nebo svou drahou matičku ani nepoznaly. Přešlapování, cucání a slintání okolí (stejně jako předení a hlasité mňoukání, vrkání a jiné povídání) mají v běžném, divokém životě v repertoáru jen koťata. U dospělých koček už se to tak nějak nenosí. Mohli bychom se tedy domnívat, že kočky si do dospělého věku tyto roztomilosti zachovaly kvůli nám, lidem. Aby nám dělaly radost. Ve skutečnosti jde o projev neurotický, s poruchou chování hraničící a k podporování z naší strany se nehodící.

Kočky nerady citové loudily. Způsob, jak zlepšit důvěru své kočky, jak navázat vztah s netýkavkou, jak se skamarádit s bázlivým koťátkem z popelnice je velice prostý. Láska prochází žaludkem. Kočko-lidský vztah je založen na potravě už od dob starověkých myšilovů, kteří se jako první osmělili a k lidem přiblížili. A my, lidé, my tak rádi někoho krmíme! Zkusme místo hlazení nabídnout prst namočený v jogurtu. 

Kočky však nejsou jen sociální a citové oportunistky. Potřebu sociálního kontaktu mají i přes svůj ostražitý přístup k životu. Jen se prostě nekamarádí s každým a hlavně ne okamžitě. Ti, kteří jsou na danou kočku moc velcí, hluční, rychlí nebo jinak podezřelí budou muset chvilku spočinout a na kočičí důvěru si počkat.

Budiž nám však náplastí na pošramocené ego, že kočka domácí často preferuje jako společníka nás, lysé dvounožce, před neznámým, novým a zcela jistě konkurenčně smýšlejícím čtyřnožcem a že ne vždycky, když se dostaví do naší blízkosti, činí tak proto, aby dostala něco dobrého k snědku. Někdy si přichází opravdu jen pro pošimrání na hlavě.