Co to zase žereš?

Minulou neděli večer jsme s H seděli u kuchyňského stolu. Obloženi pěti tunami prospektů a katalogů koupelnových studií a  producentů vanových špuntů, probírali jsme se stovkami vodovodních kohoutků, od pozlacených kliček po zahradní pumpy a zoufali jsme si, neschopni si vybrat. Naplánovat přes noc celou novou koupelnu byl opravdu hodně ambiciózní plán našeho ambiciózního instalatéra a Kočka s Kocourem pravidelně projíždějící našimi poznámkami a rozloženými fascikly nepomohli ani našemu soustředění ani pořádku.

Zdroj: Internet

Kocour byl poměrně rychle všemi těmi vanami udolán a strategicky usnul v Koupelnách Ptáček. Kočka obsadila kupu, kterou jsme vyčlenili jako potenciálně obsahující akceptovatelné kusy, obrátila se k nám zády a začala něco kutit. Nejprve jsem si myslela, že si jen hraje s nějakým oslím rohem, ale po chvíli procitnul H  ze soustředěného srovnávání toaletních mís a zařval „Ona nám sežrala všechny ty lepivé papírky!“

Byla to pravda. Naše několikahodinová snaha vybrat „aspoň něco“, pečlivě označovaná zelenými lepítky, která přesně půl centimetru vykukovala v pravidelných trsech z katalogových tvárnic přišla vniveč. Kočka je vytahala a pozřela. Ty, které nestihla pohltit alespoň odlepila a notně oslintala.  Šly na mě mdloby. Kočka na mě jen vrhla vyčítavý pohled „můžeš si za to sama“ a začala si lízat tlapku.

Mohla jsem si za to sama. V tom víru sprchových vášní jsem úplně zapomněla na krmení dravé zvěře. A jak má dravá zvěř ve zvyku, dravě a pohotově si okamžitě ulovila něco jiného. Ještěže to dneska nebylo těsnění  z oken, stelivo, ani staniol.

Apropos kousky alobalu, popřípadě fragmenty malých lesklých „fontánek“ na špejli, které se obvykle objevují ve zmrzlinových pohárech na nás v minulosti několikrát zamrkaly z kočičích hovínek a pableskovaly ze záchodku věru vánočně.

Kočka mi opět připomněla, že si musím, jako každé Vánoce dávat pozor, co kde nechám. Její pažravost je strašlivá a nezastaví ji ani kartónový obal stoleté vánoční kolekce s razítkem ROH, která kdysi zapadla za police ve špajzu a zůstala tam až do chvíle, kdy se ji Kočka s pečlivostí amatérského archeologa jala hloubkově zkoumat. Prožila jsem tehdy bezesnou noc, když jsem seděla u Kočky a vzhledem k toxicitě čokolády čekala, kdy jí začne jít pěna od huby. Tehdejší kolekce asi moc čokoládové nebyly, protože Kočka celou noc klidně spala a objemné břicho se zvedalo a zase klesalo v pravidelných intervalech spánku spravedlivě přežraného.

Nepředpokládám, že by se Kočka pouštěla do jmelí nebo vánoční hvězdy – kromě toho, že je to pekelně jedovaté, je to taky pekelně hnusné. Nicméně, raději přinutím H k vášnivému polibku někde  na vánoční návštěvě a tohle šáší domů nosit nebudu. Vinou stále bující rekonstrukce domu a koncentrace VŠEHO, co vlastníme do dvou místností, nemáme letos naštěstí kam dát stromek, takže se nemusím bát o jeho stabilitu ani o osud skleněných baněk. Všechny vánoční provázky raději okamžitě smotávám a vyhazuji, na stole nenechávám cukroví a pečlivě střežím svíčky... ty tedy ne kvůli požírání, ale kvůli Kocourovi, který si občas ani nevšimne, že mu vzplane ocásek.

Co se týče kočičího rozmazlování a plánované štědrovečerní večeře, Kočka už si vybrala. Bude ryba. Dnes ráno přišla od dodavatele obrovská zásilka kapsiček, granulí, paštik a konzerv do eshopu. Ještě než jsem to stihla pořádně rozbalit a odstranit z dosahu, byl ukořistěn, rozcupován a sežrán jeden báječný tuňák v plastu. Že bych tě fakt málo krmila, Kočko?