Před nedávnem povstaly britské ženy. V Londýně se totiž začaly objevovat reklamní plakáty s velice vyfotoshopovanou fotografií odhaleného ženského torza a nápisem Are you beach body ready? (Připravili jste si tělo na pláž?).
Podstatou problému je premisa, že ti, kteří nejsou „krásní“, na pláž nepatří. Podle protestujících však na pláž patří kdokoliv, kdo se chce smažit na slunci, plavat mezi kelímky od limonády a vracet se domů s taškou plnou písku. Je jedno, jestli má pneumatiku integrovanou, nebo jestli si ji nafoukne a navlékne až před vstupem do příboje.
Na tenhle plakát jsem si vzpomněla před pár dny u Facebookové stránky České kočky. Není to dlouho, co jsem virtuálně narazila na americkou kočičí lazebnici zvanou Feline Fashionista. Ve chvíli, kdy jsem ťukla na knoflík Like, netušila jsem, do čeho se nořím. Až po několika dnech mi došlo, čím se ta osoba živí. Provozuje salón, kde „činí kočky krásnějšími“. Tedy alespoň si to myslí. Koupe je, češe a fénuje. Už tohle jsou činnosti pro kočku zcela zbytečné, pokud nejde o artritickou stařenku nebo kočku s nemocnými zuby, již samoočista bolí. Ale u kadeření to nekončí.Tady v tomhle salónu jsou kočky barveny, stříhány a holeny do různých tvarů a s různými vzory.
Fotografii jednoho opravdu překvapivého modelu jsem sdílela na České kočce s komentářem: „Děcka, proč?“ Bílá kočka na fotografii je kompletně oholená, až na hlavu a malou bambuli na konci ocásku. Na drápcích má růžové silikonové pochvičky a ocásek je pomalovaný růžovou barvou, jako by bylo omotán dvěma pentličkami.
Post na Facebooku jsem nechala žít svým životem a druhý den jsem s překvapením zjistila, že se pod fotografií strhla vášnivá debata mezi provozovatelkou salónu a příznivci České kočky.
Jako obvykle se ukázalo, že má každý svou pravdu, kterou je ochoten do krve bránit. Na jedné straně stojí náklonnost ke kočce, jako tvoru obdivovanému pro přirozenou krásu a eleganci, pro jedinečnost a individualitu, která vyzařuje z každého póru. Na straně druhé, touha po kosmetickém vylepšování, uspokojování přání klienta, který má, z nějakého prapodivného důvodu, pocit, že jeho kočka touží po sestřihu alá lev nebo stegosaurus.
Argumenty mých českých spolukočkařů mi byly blízké. Argumenty kočičí modelíny pro mě byly pochopitelné jen stěží. S notnou dávkou antropomorfizace tvrdila, že ostříhaná a obarvená kočka je „zjevně šťastná“ a „uvědomuje si svou nově nabytou krásu“. Prý už jich takhle zvelebila více než tisíc a všechny byly „spokojené“. Co spokojené, spokojenější, než dřív! Ohání se i tím, že co je normální pro psy, je normální i pro kočky.
Vzdouvá se ve mně dvojitá vlna odporu. Jednak bych takové věci nedělala ani psům a zadruhé, pro kočku je vláda nad její vlastní úpravou srsti naprosto zásadní – pokud ji oholíme, bereme jí jednu z životních jistot a můžeme jí tím způsobit i psychický problém.
Nesouhlasně jsem prskala, ale zároveň jsem si s radostí uvědomila, že v České republice by byl podobný salón pravděpodobně napaden jako ústav týrající ty nebohé tvory a na dveřích provozovny by se brzy objevila cedule „k pronájmu“.
Co mají společného zprzněná chlupatá kočičí pýcha v salónu Feline Fashionista a 40.000 podpisů na petici proti plakátům s PhotoShopovým hubeňourem? Mnoho.
My lidi máme pořád potřebu být lepší a lepší. Obecně je tato vlastnost vnímána velmi pozitivně a považujeme ji za hnací motor pokroku a rozvoje civilizace. Nepřeháníme to ale trochu, když toužíme vyhubnout do podoby smrtky na orloji, nebo když máme potřebu ovládnout a zkrotit krásu tím, že necháme své kočce vyholit na ocase cik cak čáru a nabarvíme ji na růžovo? Kde jde ještě o zlepšování a kde už začíná nezdravá obsese?
