Nedávno mi moje kamarádka Naďa poslala foto kocoura spokojeně snícího na pohovce. Text u obrázku zněl následovně: „Na kocoura nalezeného v krabici se nemá špatně.“ Nemohu než souhlasit. Pruhovaný kocour je jedním ze čtyř koťat, která loni někdo zabalil do škatule a hodil do pole, aby je tam rozšláplo divoké prase, nebo přejel kombajn. Nebo, aby se na ně prostě zapomnělo.
Koťata však mňoukala tak naléhavě, že zastavila provoz na prašné polňačce, byla vyjmuta z balíku, narvána do záňadří a evakuována. Poté vysypána na stůl, náležitě prohlédnuta, psem olízána a k jejich velké spokojenosti nakrmena.
Tři rezaví a jeden pruhovaný kocour se chopili příležitosti a již od raného věku se jali býti extrémně mazlivými a vrnivými, aby všechny utvrdili v přesvědčení, že vytáhnout mluvící balík z pole není špatný nápad. Nadšení však nesdíleli kočičí starousedlíci, a tak se paní, v záňadří jejíhož syna koťata před čtvrt rokem doputovala do kuchyně, s těžkým srdcem rozhodla, že tři ze čtyř bratrů musejí jinam. Byl podán inzerát.
Ve té samé době se stal obětí dopravní nehody jeden ze dvou mourovaných kocourů mého bratra a švagrová začala hledat kolegu k náhle osamělému domácímu kotěti. A tak jeden z oranžových bratrů z pole putoval do zeleného domečku na kraji lesa a stal se Panem Bílkem (viz předešlý blog).
Uplynulo několik týdnů a při telefonickém rozhovoru s již zmíněnou Naďou mi bylo, mezi informacemi o novém šampónu z Lushe a plánované partii badmintonu, sděleno, že jejich rodina právě zažívá dramatickou krizi. Krize byla způsobena cizím kotětem, které před pár dny navštívilo zahradu a dům Nadina bratra a stalo se objektem bezbřehé lásky Nadina pětiletého synovce. Kotě ovšem setrvalo jen krátce a odkráčelo do dálav za svým důležitým posláním. Zanechalo za sebou žal, úpění a zbědovaný domov. Lukášek žádal novou kočičku.
Žhavila jsem dráty, jestli jsou zbylí kocouři ještě k mání. Byli. Souběžně probíhala opačným směrem ofenzíva pod heslem „dva hned od začátku jsou lepší než jeden“.
Slovo dalo slovo a dva kocouří bratři už bydlí. Bydlí na střídačku na divánku Nadina bratra a na gauči Nadiných rodičů. Pendlují samovolně a svůj idylický život zjevně milují. Nefňukají, že vyšli z nuzných polních poměrů a že nemají aristokraticky sražený nos, ani dlouhé perské chlupy. Neskuhrají, že by mohlo být ještě líp a že by se zelená voda v konvi na zalévání zahrady mohla občas proměnit ve smetanu. Nebědují nad tím, jak je osud ztrestal strašným startem do života a jak jsou tím, chudáčci, handicapovaní a jak by jim měly ostatní kočky poskytovat podporu a úlevy v pomezních bitkách. Nezávidí kočkám slavných osobností, že jsou kočkami slavných osobností a navzájem si nezávidí barvu chlupů. Jen si zcela, naprosto a s hlubokým zaujetím ortodoxního hedonisty užívají tu druhou šanci, kterou dostali díky svým pištivým hláskům. Ovíjejí se svým milujícím dvounožcům kolem kotníků a dělají cukrbliky pro kousek šunky – když je, bezva, když není, třeba bude příště.
Občas si říkám, že by bylo prima, kdybychom byli my, Češi, trochu víc jako kočky a užívali si bez soustavného sakrování, stěžování a pobrekávání nad nepřízní osudu, že žijeme v zemi, kde není každých 80 let zemětřesení, kde nehrozí, že by přílivová vlna smetla půlku republiky do oceánu, kde nehoří občanská válka a kde neumírá polovina čerstvě narozených mimin na podvýživu.
V kočičím životě to taky vždycky není bezstarostná procházka růžovou zahradou, jak bychom si mohli myslet. Bojují o území, o partnery, bojují s bolestmi a nemocemi, se strachem ze sov a psů. A i přesto si pak dokážou vlézt na gauč, opřít si hlavu o pruhovanou tlapku a ten krásný život si slastně užívat.
