Jako pravověrní kočkaři jste jistě zaznamenali zprávu o toulavé kočce na Sibiři, která zachránila život opuštěnému miminu. Dítě někdo vyhodil na mráz ve škatuli. Ve škatuli. Chápete? Toulavá kočka si luxus pěkné, pevné a hlavně čisté a suché papírové krabice neužívá každý den, a tak neodolala a vlezla do ní.
Krabice byla obsazená. Inteligentní kočka okamžitě chytila příležitost za pačesy. Logika byla jasná. Děcka se v krabicích moc často nevyskytují, takže existovala reálná šance, že mňoukavé hlášení přiměje nějakého dospělého dvounožce k odstranění dítěte, a tím tuhle luxusní škatuli uvolní. A tak se stalo. Kočka pro jistotu mňoukala přímo z krabice, aby nějaký popleta neodnesl dítě i s tímto pokladem. Teď je z ní mediální hvězda a já pevně doufám, že jí tu tvrdě vymňoukanou odměnu nesebrali.
Na tuhle histroku jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy mi můj kamarád Vašek s vážnou tváří sdělil, že jeho tři kočky musejí z domu, protože jeho žena čeká miminko. Hlavním důvodem vysídlení domácích kotů je obava, že kočky mimino zalehnou.
Existuje spousta racionálních obav souvisejících se soužitím koček a malých dětí, ale zalehnutí opravdu není jednou z nich. Je to mýtus. Neznám nikoho, kdo by znal někoho, jehož dítě bylo zalehnuto kočkou. To, že nikoho neznám já, to vlastně nic neznamená. Ale to, že nikoho nezná ani Mr. Google, to už má jistou váhu. Vezmeme-li v potaz, v kolika rodinách žily a žijí kočky i malé děti, jistě by se o udušení dítěte kočkou psalo. Kdyby k nějakému došlo.
Pokud si pozorně přečtete těch pár bulvárních zpráv o zalehnutí kojenců kočkou, které vyhledávače vydají, zjistíte, že jde jen o zoufalou touhu polapit nějakou senzaci a největším „důkazem“ strašlivých vražd je to, že se v postýlce našly kočičí chlupy. Já mám kočičí chlupy i v autě. Uvěří mi někdo, že tu zelenou rýhu v bílém laku na pravém předním blatníku udělala moje kočka, když v noci tajně couvala ze zahrady a branka byla nějak blíž, než se původně zdálo?
Důkazy udušení jsem sice nenašla žádné, zato jsem našla poměrně zajímavou sbírku ještě absurdnějších mýtů a kolosálních nesmyslů, kterými se lidé snaží sabotovat domácí kočky. Kromě šílené snůšky velice pokroucených informací o toxoplazmóze a teorii, že se dítě „nakazí“ kočičí alergií, přes nebezpečí, že se dítě naloká jedovatých výparů z kočičích exkrementů, až po nestoudnou megablbost o tom, že kočka promáčkne svým přešlapováním dítěti hlavu a vinou toho bude dítě mongoloidní. Boha jeho.
Některé z těchto neuvěřitelných nesmyslů jsou tak šokující, že je mohly produkovat buď osoby, které kočky nesnášejí, nic o nich nevědí... nebo své kočky prostě už nechtějí... když teď mají to dítě. Ono je mnohem snazší říct „dělám to kvůli bezpečí dítěte“, než „víte, mě už ta kočka nebaví“.
Život s predátorem ale jistá rizika opravdu skýtá. Zaprvé jsou tu parazítci. Z jedné myšky spousta červíků pojde, takže není úplně na škodu kočku pravidelně odčervovat. Ale to je, z mého pohledu, tak nějak samo sebou i bez mimina.
A zadruhé, mimina moc nevědí, jak se ke kočkám chovat, takže se může stát, že do kočky dloubnou způsobem, který se jí nelíbí a ona zareaguje impulzivně a dítě škrábne. (Tady je nasnadě otázka, kdo je komu vlastně nebezpečnější?) Kočičí škrábanec není nic moc, jednak kvůli bakteriím, které mají koti za nehty, ale taky kvůli té jemné miminí kůžičce. Nutno však podotknout, že kočky nedůvěřivé a lekavé, u nichž je riziko drápnutí největší, se malých mimin spíš straní (zejména mimin pištících) a o bližší setkání mají naprosto nulový zájem.
Kontakt kočky a mimina je za všech okolností nutné monitorovat. Říká se, že člověk je jediným živočichem, který nechává predátory (kočky a psy), aby si hráli s jeho zranitelným mimi-potomstvem. Vaše kočka i pes mohou být těmi nejhodnějšími na světě, ale i přesto se může stát, že jejich zuby a drápy vstoupí do hry. Neriskujme to. Na druhé straně bychom však měli zůstat soudní a racionální. A hlavně zodpovědní. Vůči dětem, ale také vůči svým zvířatům.
