„Máte doma příliš velký pořádek.“ To je věta, kterou uslyšíte asi jen ode mě. Tedy pokud máte kočku. Nemíním dopadnout, jako „policista Čtvrtníček“, takže většinou volím kulantnější formulaci. Ale poselství je jasné „nepiglujte doma tak fanaticky, vaše kočka je z toho na nervy“.
Kočky si velmi zakládají na tom, aby věděly, co kde je. Kočka ven chodící obráží každý den své teritorium. Zkontroluje, že je vše při starém, co není, to označkuje, aby kočky, co tudy budou procházet za pár hodin věděly, zač je toho loket, a jde se dál. „Tadyhle kousínek podél potoka, pak zahnu doprava kolem popelnic, pak až nahoru ke křížku na rozcestí, pak podrostem do míst, kam lidská noha nevkročila a u pátého pařezu vlevo od mýtiny zase zpátky k potoku.“ Ve stejnou dobu na stejná místa. Pokud máte pocit, že vaše kočka vyráží ze dveří ve zcela náhodnou dobu a zcela nahodilým směrem, mýlíte se. Všechno má svůj pořádek a řád, správný čas a neoddiskutovatelnou logiku. To jen my nevidíme za hranice vlastní zahrady a přesnost kočičích manévrů nedokážeme ocenit. U nás doma, kam pak dorazí, spokojená s obhlídkou, může odpočívat. Vyvalovat se před kamny, zalézt do skříně mezi svetry, hodovat u misky, v níž se jako zázrakem rodí jedna vybraná lahůdka za druhou. U nás doma má kočka tak zvané „hnízdo“, místo, kde nečíhají sovy ani myslivci, kde je vlídno a bezpečno. V hnízdě se neznačkuje. Proč taky, je v něm bezpečno. Jen ouha, pokud tam bezpečno být přestane...
Kočka domácí to má podobně, jen s tím rozdílem, že je její rejdiště často menší, je v něm často víc koček a značky, které celé dny pracně vyrábí jako mávnutím kouzelného proutku mizí beze stopy. Menší je celý kočičí prostor – jak obchůzkový rajón, tak samotné hnízdo, jímž je pro mnoho domácích koček dvounožcova postel. Nejedná se bohužel o kouzelný proutek, ale o velmi nekouzelnou prachovku a šudlo-špric, kterým nemilosrdně ničíme kočičí rozcestníky, semafory, triangulační body a jiné turistické značky. Většina koček si povzdychne, dvakrát kýchne a jde natírat zničené značení.
Tohle neviditelné kočičí graffiti vytvářejí kočky pomocí feromonových žláz ukrytých na hlavě, mezi polštářky na tlapkách a na kořeni ocásku. Neúnavě neviditelně značkují všechno kolem nás, aby se v tom lépe vyznaly, aby bylo jasné, že je to jejich a aby život dával smysl.
Pokud zničíme značky kočce nervózní, stresované a psychicky rozhozené, kterou toho v životě trápí víc, než jen to, že jí někdo soustavně strhává jmenovku ze schránky, může se rozhodnout, že přitvrdí a cedulku si na pomyslné dveře přivrtá. Značkování močí je výrazné a trvanlivé. Takovou značku už vnímají i naše velice tupé lidské nosy. Pokud kočka trefí porézní povrch, je značka téměř nezničitelná, ať už nám pomáhá Mr. Proper, Mr. Muscle nebo celé stádo mýdlových jelenů.
Ustrašené uzlíčky nervů, jimž ta zatrolená panička den co den ničí všechna záchytná feromonová znamení, však nejsou jediní kdo tu a tam cvrnknou amoniakovou voňavkou. Značkují sebevědomí pánové i ctihodné dámy, vykastrovaní i chovní, značkuje se na svislé i vodorovné povrchy. Značkuje prostě každý, kdo se něčeho bojí a/nebo si chce dodat odvahy.
Nekastrovaní kocouři značkují močí, abychom se na ně nezapomněli obrátit, kdyby se nějaká čtyřnohá krasavice ptala po silném rozsévači; kastrované matróny značkují močí ze strachu, co s nimi teď bude, když jste jim do baráku nasadili to nemožné kotě, v jehož přítomnosti trpí všichni domácí dvounožci řečovou vadou a které si dovoluje takové obscénnosti jako žrát z matróniny misky, nárokovat si její vyhlídky a pelechy a co je nejhorší, čurat jí do záchodu. Značkují zmatení chlupatí, kteří nechápou, na co nám bude to malé růžové vřeštící stvoření, které tu dřív nebylo a teď je tu pořád. Značkují ti, co touží po klidu i ti, co jim nudou tlapky samovolně bubnují o lino.
Značkování je důležitý způsob komunikace. Jen my, natvrdlí dvounožci, často nerozumíme jinotajům ve znameních ukrytým. Návod na spokojenou kočičí domácnost tedy zní: neuklízejte tak vehementně a naslouchejte své kočce i nosem.
