Ufiknout či neufiknout potřetí - Druhá várka kastračních mýtů

V minulém blogu jsme mluvili o prvních pěti z deseti kastračních mýtů. Teď přichází druhá polovina. Mýty 6 - 10.

Mýtus #6 - Přebytky vyřeší útulek

Dalším oblíbeným mýtem je názor, že kastrovat není nutné, když máme přece ty útulky a "von se těch chudáčků, co zbydou dycinky někdo ujme". Nesmírně si vážím práce útulků a depozit a smekám před osvíceností naší společnosti, která (například na rozdíl od našich slovenských bratrů) odmítá přistoupit na to, aby byla méně atraktivní zvířata v útulcích po určité době usmrcována.

Nicméně, útulkový život kočky není možné považovat za idylický. Přetlak v útulcích je obrovský, zejména na konci léta a po Vánocích. Většina koček neprofituje ze společného života s tolika jinými kočkami a je jedno, jestli jsou v klecích nebo společně volně v prostoru. Dobře jim to nedělá. To, že my, lysí dvounožci, nevidíme žádné boje a třenice nemusí znamenat, že k nim mezi chlupatými nedochází. A taky neplatí, že problém nastává jen pokud chlupy víří povětřím.

Mnoho koček reaguje na svou příliš sociálně bujarou životní situaci naprostým útlumem a stažením se do pozadí. Připadají si, jako člověk uvězněný v paneláku plném lidí, kde někdo odstranil všechny vnitřní zdi, zaplomboval výtah a zamknul hlavní vchod. Takové kočky pak mylně označujeme za líné, klidné, nekonfliktní, možná trochu bázlivé a nemazlivé. Máme pocit, že situaci zvládají skvěle, protože vypadají, že je jim všechno jedno. Sedí někde v rožku s nohama pod sebou a s ocáskem pevně obtočeným kolem těla, klimbají s přivřenýma očima, ale s ušima věčně nastraženýma.

Kočka sice není malý člověk v kožichu, ale i ona může trpět chronickým stresem a depresí. Útluky existují proto, že existují nechtěná zvířata. Pokud máte v rukávu výmluvu, že byste chtěli raději koťátko nebo značkovou kočku nebo dokonce značkové koťátko, než nějakou obyčmicku, tak vás mohu uklidnit, i těch jsou v útulcích mraky. Každá kastrace je potenciálně šancí pro někoho, kdo už žije a čeká na lepší život. Kamarád Tomáš má z útulku tak nádhernou britku, že se občas musí na parkovišti blízké zoo, kam se ta jeho princezna vydává na procházku, pouštět do křížku s kočkolačnými okolojdoucími.

Mýtus #7 - Však ona se zaplatí

Když jsme u těch profi chovatelů, ráda bych je poprosila, aby přestali řvát smíchy. Představa, že se díky koťatům mé značkové kočičky vrátí nemalá investice, kterou jsem vynaložila na její pořízení, je bohužel mylná. Leda by se v jednom vrhu objevil Grumpy Cat a Lil Bub a já si namastila kapsu na reklamním průmyslu. Náklady na provoz kotěcích mimin nejsou zanedbatelné, a pokud do toho ještě měla máma problémy v těhotenství nebo u porodu, bude jedinou profitující stranou váš vet. Jo, a nezapomínejme na to, že podle chovatelského řádu by měla být koťata u mámy nejméně 13 týdnů.

Vůbec nemluvím o chovatelích diletantech a nekontrolovaném množení, které je často na hraně zákona. Pokud jde jen o veselou neřízenou střelbu typu "já mám kočku, ty máš kocoura, uděláme koťata", nedoporučuju nikomu, aby si takové "mazlíky“ pořizoval, protože napomáhá výrobě genetických vad a dost možná se bude v krátké době ohlížet po nové kočce. Vám pak přijde vzteklý dopis žádající zpět všechny peníze.

Mýtus #8 - Aristokrata má každý rád

Navazujícím mýtem je zmatečná představa, že papírové kočky se nekastrují, protože jejich potomstvu nehrozí odvržení. Je roztomilé, že vás opájí sladká naivita kočičího elitářství, ale opak je pravdou. I koťata drahá, značková putují do útulků. A je jich čím dál víc. 

Mýtus #9 - "Je to příliš drahé"

Není to drahé. Jen za to prostě nechci zaplatit. Pokud teď sedím u počítače a čtu iDnes, nejsem jedním z těch, kteří na to opravdu nemají. Jen jsem se rozhodla investovat své těžce vydělané peníze do něčeho jiného. A to je v pořádku. Každý má právo rozhodnout, za co své peníze vydá. Někdo si dá 30 piv, někdo si koupí dvě balení multivitamínů, jejichž efekt odsviští do kanálu s prvním spláchnutím barevné moči, někdo si koupí předplatné časopisu o bydlení. A někdo nechá kastrovat svou kočku nebo kocoura.

Mýtus poslední, nejstrašnější,  #10 - Železná košile 

Je snazší, levnější a méně bolestivé věnovat se prevenci, než řešit následky. Ale někdy logické argumenty, které měly přesvědčit každého prostě nestačí. Bojujeme proti prazvyku. "U nás doma se kočky nikdy nekastrovaly, nevím, proč bych to měl/a měnit." Argument používaný zejména staršími majiteli nebo lidmi, historie jejichž rodu je spjata s vesnickou usedlostí. To, že realita dnešního světa žádá jisté změny chování vědí všichni. Přizpůsobit se věcem, které jsou pohodlné je snadné – nikdo se nepozastavuje nad tím, že telefon už dávno nemá ve vesnici jen pošta a autobusy už nesmrdí tolik, co dřív. Jakmile je ale čas konat, přichází argument prazvyku. Prazvyk je těžké zlomit. Zejména pokud se o to snažíme nátlakem a zvýšeným hlasem. Daná osoba má za to, že ji považujeme za pitomce a na rozhovoru participuje jen občasným "hm hm".

Namísto mravokárného hřímání doporučuji navrhnout, co můžeme udělat MY a přesvědčit druhou stranu tím, že pomůžeme s realizací. Nemusíme to hned celé platit, ale můžeme nabídnout, že kočku na veterinu odvezeme, nebo že se na ni každý den přijdeme podívat, nebo že to s vetem po telefonu celé domluvíme. Často stačí malý vstřícný krok. Třeba se váš prazvykař chytí. Ale hlavně. Mluvme s dětmi. Ať nejsou ty železné košile součástí rodinného dědictví. 

Příště se podíváme na pro a proti kastrace. Ano, světe div se, je tu i několik logických argumentů, proč ne.