A je to tady. Naše drahá Kočka alias Polulina Permanencia opět zabodovala. Po mnohaměsíční odmlce vznikla kaluž. A kde jinde, než na úplně nové plovoucí podlaze. Lépe řečeno, v novém rohu naší nové podlahy. Zaťala jsem zuby a myla jsem a myla. Nakonec jsem tenkou linii mezi lištou a podlahou posypala jedlou sodou, aby vsákly i ty nejmenší kapičky, které vnikly do spáry.
KočkaPetra Žallmannová
Samozřejmě na to musel přijít H, který tuhle odvrácenou stránku života s kočkami naprosto nenávidí. Nemohu říct, že já bych ta nenápadně vlhká místa do žluta nějak milovala, ale snáším je se shovívavostí, jíž se obrní ti, co hodně milují. H mě asi taky miluje, protože neřval. On teda nikdy neřve, ale tuhle podlahu dělal sám, vlastníma programátorskýma rukama, a věřím, že kdybych se ho zeptala, jestli má větší citovou vazbu k těm pár prknům, nebo k naší Kočce, jistě by v tu chvíli neváhal s odpovědí. Později lakonicky poznamenal, že bych měla zavolat do firmy Česká kočka, protože tam je prý někdo, kdo s takovými věcmi umí zatočit. Ale kdyby on věděl!
To, že Kočka v okamžicích velkého psychického vypětí volí obranný manévr skunka a opatří svoji skrýš mokrým vykřičníkem, je naprosté nic ve srovnání s tím, co bývalo dřív. Flek řešíme jednou za uherský rok. Většinou v souvislosti s tím, že se násep před domem přes noc změní v kočičí variantu Stodolní a ti, co si s velkým gustem dávají přímo pod našimi okny na budku, neberou v potaz, že se uvnitř domu krčí Kocour s očima jako talíře a jen co přestanou, pustí se do Kočky, aby svému stresu ulevil. Jindy nestihnu vybrat hovňouse a Kočka přece nechodí čurat do záchodku, který je poskvrněný, to je fakt, s nímž nehnu.
Včera jsem za to mohla taky já, protože jsem nechala Kočku uprchnout nahoru a nedošlo mi, že když si dá šlofíka na posteli pro hosty, bude hned po probuzení hledat záchod. A nenajde. Ty jsou zatím jen dole. Takže šup do rohu za nově instalovaný květinový stolek a šššššššš....áááách, to je úleva. Viděla jsem ji, jak z místnosti vybíhá nějak rychleji, než je obvyklé, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Měla jsem. Aspoň jsem mohla zakrýt stopy ještě za tepla.
V dobách dávných, kdy jsme se s Kočkou teprve dohadovaly o tom, jak to tedy mezi námi bude, bývaly tyhle incidenty na denním pořádku. Zpětně nad sebou lomím rukama. Ale jak jsem to měla vědět, že záchod u vstupních dveří je pro madam moc na ráně a nemá tam dost klidu? Jak jsem měla vědět, že jí vadí silikonové stelivo a píchá ji do tlapiček? Jak jsem měla vědět, že „teď už ten záchod vážně smrdí“, když měl dekl a hlavu jsem do něj nestrkala? Jak jsem měla vědět, že řev a tahání za kůži za krkem celý problém ještě umocní, protože k diskomfortu nebohé chlupaté se přidal ještě strach vůči mně? Čumák se mi jí v tom máčet eklovalo, ale jednou jsem ji k loužičce donesla a postavila ji do toho tlapkami. Och, jak hloupá jsem byla! Kočka, která naprosto netušila, proč to sakra dělám, protože ulevit si na linu v předsíni byla už před hodinu a dávno na to zapomněla, měla najednou mokré nohy. No fuj. Nejdřív zajela pod postel a tam byla několik hodin. Asi to tam vypadalo bezpečně, takže začala chodit tam. Pod postel na koberec. Den co den jsem odhalovala nová místa. Měkká. Schovaná.
Pak nastala doba, kdy jsem se rozhodla, že než donutit Kočku, aby chápala mě a můj odpor k počurané peřině, bude snazší začít mluvit jazykem jejího kmene. A vyšlo to. A tak jsou ty ojedinělé excesy, ve srovnání s katastrofickou smrští minulosti, jen nostalgickou vzpomínkou na dávno zašlé časy, kdy jsme si s Kočkou nerozuměly.
Včerejší psanou žádost jsem přečetla, vzala na vědomí a jdu vyplnit požadavek. Nahoře bude nový hajzlík. Rohový. Přála si rohový, má ho mít.
