Mně přijde, že agrese součástí kočičího jednání přirozeně je, vždyť jsou to predátoři a nějak si to vybít musí. Naše kočky si tak hrají. Ale pokud si začne něco agresí vynucovat, tak by letěly.

No jo,kočky jsou kočky.Naše Máňa je kočička hodná,dost samostatná a na chatě si žije svůj kočičí život.Nosí domů své úlovky a všechny živé,takže nám doma běhají živí krtci a myši,někdy najdeme i žížalu.A protože je to kočka,trpíme jí noční potulky,rejdy s myší pod nábytkem a různé jiné zhovadilosti.A kočička nás za to kousne jen někdy,když hned nevyhovíme jejímu přání,například nechceme vydat kapsičku.

Koček máme smečku a jediná chvíle, kdy mě neskutečně štvou je doba okolo páté ráno, kdy mohu ještě hodinu spát ale ony se už vzbudily a hrajou si na babu. Na schodech do patra se linou zvuky, jako by se nám honilo barákem stádo pakoní a spát se v tom nedá.

Kamaradcin tlustej cernej kocour nejen ze kouse ale je i zakernej: svali se na zada a diva se na cloveka mnouka si u toho a krouti se roztomile, a kdyz ho chce clovek pohladit: skrab (chnap nebo kous)! Ja ho mam rada.

Připomněla jste mi pěkný seriál My cat from hell na Animal Planet. Kočkoterapeutovi se snad vždy podaří příčinu agresivity odhalit a za spolupráce majitelů situaci srovnat.

Přesně tak!  Taky to dělám... akorát nejsem plešatá a nemám obal na kytaru .

Nikdy jsem se žádného svého mazlíka nebál....dříve pejsků, nyní kočičáků.

Asi proto, že by mne nenapadlo se k nim chovat jakkoliv hrubě či bez úcty k nim...

Naší kočky se nebojíme, ale je fakt, že se do nás občas zahryzne nebo zaryje. Ale není to nikdy jen tak. Když byli kluci menší, tak s nimi Mici hrála fotbal, oni jí míč brali a ona se v rámci boje občas do někoho zahryzla. 

Nevím, jestli to znáte všichni, ale já a jeden ze synů máme takový blbý zvyk. Něco nás nutí jednou za čas Micku provokovat, obzvlášť když dělá, že nás nevidí. Jako že jí zataháme za fousky nebo jí dáváme ruku střídavě z jedné a z druhé strany obličeje. Ono jí to štve a naší ruku zkouší chytit. Někdy se jí to povede, zaryje, zakousne a nás naše drzost zase na nějakou dobu přejde.

A ještě jedna věc, občas se kluci perou a někdy z legrace se pereme všichni a Micka je zásadně s tím, kdo vyhrává, takže se zakousne do toho, kdo leží na zemi. Falešnice.

Ale kluci nikdy nebrečeli a nežalovali na ní, ani já se na ní nikdy nezlobím, vždycky si za to můžeme sami

Haha! Otočila jsem se teď na svého drahého H, přečetla jsem mu váš komentář a položila jsem doaz "Nepřipomíná ti to něco?"... a v odpověď přišlo "Vůbec nevím, o čem mluvíš!"

Teda to jsou příběhy, až se mi ježí chlupy, řekla naše kočka :-).

Co funguje u nás, když se naše motorová kočka moc rozjede, je naší odpovědí krátké hlasité NE! i s tím vykřičníkem, zahrození prstem a pokud to bylo fakt cílené seknutí, pak lehounké plácnutí JEDNÍM PRSTEM přes provinilou tlapku - případně prdelku, to podle únikové rychlosti čtvernožce.

Díky za výborný článek, není co dodat.

Vždyť je tak zábavné sledovat jak manželka utíká před kocourem :-), proč ho to odnaučovat....(berte tento můj příspěvek s rezervou, až tak moc vážně jsem jej nemyslel, ale je fakt, že náš 6kg briťák se chvilku o šéfování pokoušel, ale troufal si jen na manželku)

Tak to chápu!

Nebojím, ale je to sv.ně zákeřná a útočí nečekaně a bez varování:-)

Až se jednou objeví kočka, která nejdřív zařve "jdu ti po noze", budeme vědět, že jsme v tom šlechtění zašli příliš daleko .