Petra Žallmannová

Psí lázně

12. 03. 2015 20:12:13
Tento týden trávím v psích lázních. Bratrův foxteriér Collinka má čtyři miminka a já je hlídám. Vlastně nikoho nehlídám, jen to tady všechno krmím a venčím. Teda, já ty miminka nekrmím, krmí si je Collinka. Kromě pejsků mám na povel i dva kocoury. Haha. Na povel. Můj napovel spočívá v tom, že mi Pan Bílek hned první večer sežral sekanou.

Je oprsklý a vyzývavě kouká, kdykoliv vstanu a jdu v kuchyni k lince. To Pan Proužek je decentní a zdvořilý. Veškerá jeho zhýralost spočívá v tom, že pod rouškou noci pije vodu ze záchodu. Když jsem ho při tom speleologickém výletu načapala, krve by se ve mně nedořezal. Co kdyby tam spadnul a já našla mísu ucpanou mrtvým kocourem! Teď už pečlivě zavírám.

Když jdu s Collinkou ven, připojí se kocouři k nám. Pan Bílek nás jen symbolicky vyprovodí a dvakrát třikrát demonstrativně skočí po hlavě do zimou unaveného barvínkového polštáře u cesty. Vypadá u toho vážně efektně, ale nechytí nikdy nic. Dokonce si myslím, že tam ani žádná myš není a že kocour jen tak hopsuje, aby si mohl odškrtnout, že dneska předvedl své kocouří schopnosti. Připomíná mi dělníky opírající se o lopaty. Pak se vrátí k domu, kde si tajně hraje se šiškou.

To Pan Proužek jde s námi. S malým odstupem, ale s velkým nadšením. Občas se soustředěně zahledí do drnu v suchém břehu u cesty vinoucí se mezi lesem a loukami. Plavným skokem se vymrští a už nás dobíhá s myšákem v tlamce. Nebo s rejskem. Dušeně přes myš mňoukne a my se zastavíme a počkáme, až si dobrotu sežere. Pak se jde dál. Couráme se loukou a lesem, zdravíme ztepilé jezdce na vraných koních, kteří cválají směrem k blízkému ranči (asi na pivo), brodíme se bahnem, snažíme se najít strakapouda v koruně dubu a lokáme čerstvý vzduch.

Včera Collinka při naší romantické procházce v lukách vyplašila zajíce. Zajíc klopil zatáčku u lesa jak Valentino Rossi a Collina pelášila za ním. Za chvíli ale zmizel někde v trnitém houští a Collinka se vrátila za námi. Vtom spatřila Pana Proužka, který při určité dávce slabozrakosti a fantazie vypadá trošku jako hubený zajíc, a začala ho prohánět. Pan Proužek už tomuto folklóru dávno odvyknul, takže se brzy zastavil a ke Collině se otočil čelem. Neprskal, neježil se, jen tam tak stál a kouknul na ni s výrazem „nezlob se, prosím, ale nerad bych nás dostal do potíží, takže nebudu dál pokračovat v běhu, pokud dovolíš“. Collinka se na pětníku zarazila a kdyby byla z komixu, poškrabala by se rozpačitě na hlavě. Pak se oba bok po boku vydali ke mně a pokračovali jsme v klidném venčení a občasném, nezávazném čmuchání.

Po namáhavém lázeňském programu nadcházejí neméně náročné večery. Ležím na gauči pod dekou, v mikině mám kvůli socializaci zastrčené jedno štěně a čtu si. Piju čaj a poslouchám, jak venku fičí meluzína. Když se večer přehoupne, přemístím se z divanu do postele, opět si čtu a nechám se obklíčit kocoury. Pan Bílek na jedné a Pan Proužek na druhé straně. Jako dvě teplé, očka přivírající vánočky. Drnčící vánočky. Předou tak nahlas a s takovou vehemencí, že se mi noc co noc zdá o jízdě vétřieskou.

Pokud máte stres a shon, nevíte, kam dřív skočit, a večer co večer vám třeští hlava, zajeďte si do psích lázní. Nějakého známého, co potřebuje hlídat zvěř, určitě v adresáři máte. A pokud ne, běžte si do místního útulku půjčit pejska na venčení a vyražte s ním na výlet. A nebo prostě adoptujte kočku.

Autor: Petra Žallmannová | karma: 31.53 | přečteno: 1157 ×
Poslední články autora