Je vedro. Včely bzučí v růžovém keři, který už od loňska zvolna poráží na znak naši motykovou šopku. Kočky se rozvalují nebo bloumají pomalým houpavým krokem z místa na místo. Ovívám se složenými novinami a sním o dovolené. Asi nejsem sama, protože neúnavná reklama vysílá jména exotických destinací všemi myslitelnými kanály. Ale komu by se v tom vedru chtělo do Egypta?
MumieZdroj: Internet (British Museum)
Egypt. Pro nás, kočkomily, téměř posvátná destinace. Stokrát omleté božské detaily o starověké Bastet s kočičí hlavou, i jejich velice racionální a praktické kořeny všichni známe. Myši žerou obilí v sýpkách. Kočky žerou myši. Bezva. Kočky taky dokážou zakousnout kobru. I to se může hodit. A tak se zrodil kult. Kočka povýšila do role indické krávy. Řečtí historikové s velkým gustem popisují příhodu, kdy do Egypta dorazil nějaký naivka z Říma (kde se to tehdy tak nebralo) a nešťastnou náhodou ubezdušil místní kočku. Srotil se dav a překvapenému Evropanovi zakroutil krkem, ač se za něj přimlouval samotný faraon.
Argument egyptského kočko-božství často přichází na přetřes v rozhovorech o bezpráví činěném na kočkách v českých luzích a hájích. "Ach, kdybychom měli ke kočkám tak pěkný vztah jako Egypťané!" V duchu při poslechu těchto plamenných řečí uvažuji o tom, jak shovívavá je selektivní paměť historie. Měla bych možná držet hubu a krok a s kolegy kočkomily podporovat tu dávnou iluzi o kočkomilném severoafrickém starověku. Ale nedá mi to. Každý historik si z reality, kterou popisuje uloupne tu část, která se mu nejvíc hodí do krámu, a tu pak další pokolení přijímají jako dogma a fackují své děti, když v žákovské knížce přistane pětka z dějepisu. Každý historický fakt má svoje ale. A egyptské kočky jakbysmet.
Jak se kočky v Egyptě na výsluní dostaly, to už bylo řečeno. Logické a praktické důvody, kdo by mohl oponovat? Ale jak to s lidmi bývá, jakmile je nějakého nadšení moc, vytrácí se racionální uvažování a začne to zavánět fanatismem. A jak něco začne zavánět fanatickým zbožňováním, hned se odněkud vyloupne nějaký vykuk, který nelení a na nadšení davů si pěkně namastí kapsu. A tak to v Egyptě nebylo jen o ochraně a zbožňování koček, o vyholených obočích na znamení smutku a následné přepečlivé přípravě chlupatého těla k cestě na onen svět. Bylo to taky o velkém businessu s kočičími pseudomumiemi. Když jste se rozhodli, že zaskočíte do města Bubastis, abyste bohyni poskytli oběť, nesměli jste se jejím nohám klanět s prázdnou, to byste toho moc nevymodlili. A právě kočičí mumie byly žádaným obětním artiklem. Ale kdo má něco takového doma běžně k dispozici? ("Ahmede, skoč do sklepa pro dvě kočičí mumie, zítra si vezmu v práci volno a stavíme se v Bubastisu obětovat.")
A když je poptávka, je i nabídka. Chcete vyrobit pár kočičích mumií, abyste si v sezóně přilepšili? Nejsnazší cesta je nachytat potajmu pár koček. A pak balzamovat a balzamovat, aby se ráno dalo vyrazit na příjezdovou cestu k chrámu velké Bastet, rozložit stánek a to morbidní úsilí střelit poutníkům, kteří setsakramentsky potřebují píchnout a nechtějí bohyni prosit o pomoc s prázdnýma rukama.
V jednu dobu prý poptávka nabídku převyšovala tak značně, že kvalita drahých kočičích vysušenců začala upadat. Na oko vypadaly kočičí mumie stále stejně, ale z kočky byl v úhledném válečku třeba jen kousek ocásku - zbytek piliny a staré hadry. V té době bohužel egyptská obchodní inspekce nekontrolovala ‘obsah kočky v kočičí mumii‘, takže to vychytralým obchodníkům bez problémů procházelo. Egyptská veřejnost mlátila čelem o zem, jak se mohla uuctívat, ale zároveň neváhala zaplatit horentní sumu za kočičí mumii, kterou prodával u cesty kdejaký obejda.
V 19. století bylo pod "kočičími" chrámy odhaleno mnoho stovek metrů katakomb zarovnaných až po strop kočičími mumiemi. V jednom nalezišti to bylo dokonce 19 tun! Na celou tu nádheru se ale stihl přijet podívat pouze jediný archeolog. Ten sice pár kousků zachránil pro Britské muzeum, ale většinu času, který u nálezu strávil jen pobíhal z místa na místo, aby nestál po větru, držel si nos a bezzubě sledoval místní zemědělce, jak rozvážejí na kárkách metráky kočičích mumií, melou je na prach a hnojí s nimi svá skromná políčka. "Všechna sláva, polní tráva"... a to doslova.
Takže, až budu jednou na dovolené v Egyptě a budu cítit nutkavou potřebu učinit úlitbu bohům, nebudu se pídit po kočičích mumiích, ale najdu nějaký místní kočičí útulek. Pan Google jich jen v Káhiře našel hned několik. Hledají dobrovolníky... třeba i takové, kteří tam jen zaskočí a udělají na svůj naleštěný prázdninový digitál hezké fotky, které pak útulek využije při propagaci. Ale letos to s tou dovolenou moc jižně nevypadá, tak asi koupím pár konzerv kočičího žrádla a zajedu se podívat na umisťovací výstavu koček někde tady u nás. Při nakukování do klícek se budu uklánět jedna radost.
