"Potetovaní jsou jenom feťáci a narkomani a jiný živly!" nechala se onehdy slyšet teta Olinka. Dloubla jsem loktem do H a on zas do mě. Moje první kérka je keltským motivem jednoty a dokonalosti. Tři bájné bytosti, jejichž propletená těla tvoří nepřerušený kruh věčnosti – jedna je zakousnutá do ocasu té druhé, druhá má zuby zaťaté v chvostu té třetí a třetí visí v oháňce té první. Cyklická prapodstata nekonečna symbolizující kolotání životní energie. Anebo, jak poznamenal jeden můj kolega v práci, když před mnoha lety při sportovním dnu mou tehdy zánovní ozdobu uviděl: „Ty jo, ty máš na zádech kočky v pračce!“
Zdroj: Internet
Když jsem byla malá, znala jsem jediného potetovaného. Říkalo se mu Motýlek a stával s lahváčem před pajzlem Avion na kroměřížském náměstí. Na tváři měl vytetovaného motýlka a na předloktí malou kotvu a mořskou pannu. Rozpitá modř ústavního diletantství ujíždějící s povislou kůží jaksi za roh mě fascinovala. Proč by si někdo nechal dobrovolně píchnout jehlu pod kůži? A opakovaně!
Ale roky plynuly a přicházela překvapivá setkání s jinými kulturami a rituálním tetováním, s tetováním fascinujícím a magickým, s tetováním plným významu a sounáležitosti s tradicí. Tetování bylo víc, než jen obrázek stvořený z nudy pomocí špendlíku a propiskového inkoustu. Bylo to umění s hlubokým významem pro svého nositele, nesoucí v sobě rozhodnost a odvahu, hrdost a moc. Znamení vnitřní síly a nejužší sepětí s přírodou. A tak jsem se po letech promýšlení nechala tetovat. A ta kérka* ke mně patří tak neoddělitelně, že můj synovec Mireček se zcela neotřesitelnou logikou pravil, že “tetování se těm velkejm razítkům říká proto, že je má teta“.
Teď je všude tetovaných víc, než netetovaných. Tetování je móda. Hemží se to lebkami a růžemi, motýly, vílami a lezoucími žebry. A začíná se to hemžit i kočkami. Nejprve to byli tygři a jaguáři, lvi a panteři. A teď kočky. Kočky z filmů, ale hlavně portréty koček vlastních, karikatury i obrázky, co vypadají jako fotografie.
A pozor, tady nejde jen o módu, jde tady i o projev kočkařského sebevědomí. Ještě nedávno to bylo „takový divný“, že má člověk hodně rád kočky. Ženská přistála v kategorii „čarodějnice“ nebo „crazy cat lady“ a chlap... no tam se to tutlalo víc, než kdyby v soukromí nosil oranžovou rtěnku a síťované punčochy. Když člověk někomu říkal, že má rád kočky, činil tak až skoro omluvně a se sklopenýma očima čekal ten překvapený pohled následovaný pohrdavým ‘chmm‘ a zdviženým obočím.
Ale tomu odzvonilo. Kočky šplhají v oblibě strmě nahoru a poměr psů a koček v českých domácnostech vzrostl ve prospěch koček za posledních deset let o 30%. Lidi své kočky milují veřejně a jsou na svou náklonnost hrdí. Hrdí natolik, že si nechávají kočky tetovat. Dokonce už začínají vznikat i tetovací salóny specializované na kočky – udělají vám tam unikátní „cattoo“. Ale u portrétů to nekončí, tetují se jména koček do srdcí probodnutých šípem, portréty in memoriam koček zesnulých a kočičí verze slavných uměleckých děl.
Takže milí kočkomilové! Jestli se někdy někdo ušklíbl nad tím, že máte v práci hrnek s kočičkou nebo náušnice ve tvaru kočičích paciček, buďte k němu shovívaví. Je to jen strašně nemoderní chudák, který by šel nejspíš k zemi, kdybyste mu ukázali tu prímovou kérku vašeho chundelatého miláče, co máte přes celé rameno.
*kérka = tetování (vězeňský argot, odvozeno z romštiny)
