Není chovatel jako chovatel

Kdo je to chovatel? Jen ten, kdo má kočky na chov, či snad i ten, kdo si rád kočičku pochová, nebo snad kočičí hrobník? Chceme-li si pořídit kočku a ať už z toho či onoho důvodu nezvolíme chlupatce z útulku, jdeme většinou na internet a hledáme, kde bychom co nejlevněji pořídili co nejlepší chlupatici. Výběr je opravdu široký a pro nadšeného prvomajitele aspiranta děsivě zahlcující. Jak neudělat chybu? A co je to vlastně chyba při výběru kočky? "Vždyť nám to k srdci přiroste, ať už to bude jakékoliv", chtělo by se říct. Pojďme se podívat na to, proč bychom měli vybírat pozorně.

Chovatel? :)Zdroj: Internet

Za chovatele se opravdu prohlásí kde kdo. Někdo si ten titul zaslouží víc a někdo míň. Pokud toužíme po kočce značkové a plánujeme takovou kočku dál rozmnožovat, je to dost velká věda na to, abychom se do toho pouštěli sami. Doporučuju jít na výstavu, posbírat vizitky oceněných urozenců, kteří nám padli do oka a polapit poradce chovu. Do plánovaného množení bych se pouštěla jen s velkou opatrností. Rozhodně bych nepodceňovala taje genetiky a začetla se do plemenných knih - sice mohou být snoubenci stuašně vostomioučtí, ale pokud v sobě opakovaně nacházeli vzájemné zalíbení i jejich chundelatí předkové, můžeme se dočkat velice zajímavých výsledků a v rámci daného plemene přispět k budování zhoubného impéria dědičných chorob. Příkladem z českých luhů a hájů jsou britská modrá koťata, jejichž medvídkovitá popularita hvězd se dotýká a jejichž nahodilé množení už v modrokožné populaci stihlo vypěstovat prímovou srdeční chorobu, na niž zdánlivě tajemně a náhle umírá poměrně dost mladých modroušů. 

Spousta lidí touží po značkově neznačkové kočce. Takovou kočku jistě vlastnila chytrá horákyně. Urozená-neurozená. Kočka, která oku laika připadá luxusně a draze, ale ve skutečnosti je to vejškrabek, který se do chovu nehodil, protože neodpovídal parametrům plemene. Mají moc krátké nebo moc dlouhé nohy, přebývá nebo chybí jim ten či onen barevný chlup, jejich nos je moc dlouhý nebo moc krátký. Takové kočky se prodávají tak zvaně "na mazlíka" a chovatel při koupi smluvně ukládá kastraci. Osobně mám za to, že tihle "nepovedení" vyhráli na celé čáře, protože je o ně báječně postaráno, každý se jim velice obdivuje, protože tomu, jak má hodnotný reprezentant daného plemene opravdu vypadat, to ví málokdo, a navíc jsou ušetřeni všemožného natahování a dloubání na výstavách.

"Namazlíčkáři" se často rekrutují nejen z prověřených chovů, ale také z chovů diletantských nadšenců. Kočičí svatby se pak po indickém způsobu domlouvají po haluzi. "Já mám kočku, ty máš kocoura, zaskoč k nám v neděli na kafe a vem ho s sebou, uděláme koťata." Zapálení producenti zdánlivě značkových koťátek však jednají s láskou (byť opičí) a jejich ignorance budiž omluvena neschopností odolat výrobě nekonečné roztomilosti, a zuřivou péčí, jíž svůj odchov zahrnují.

Občas se "namazlíčkáři" rodí i z velké lásky šlechtičen s modrou krví a anonymních bohatýrů s natrženým uchem a neodolatelným sexepílem mužného ploditele. Majitel pak omdlévá nad rostoucím břichem své princezny a koťata se snaží udat tajně, aby nebylo společenské faux pas.

Podstatně horší, než amatérští nadšenci jsou však „množitelé“. Množitelé chrlí roztomilá koťátka jako umělá líheň, a to za jediným účelem. Vydělat prachy. Rychle a bez práce. Ne nadarmo stojí čistokrevné kotě mnoho tisíc - když ho a jeho matičku pipláte podle všech pravidel správného piplání, tak to stojí balík. Ač se to může zdát být překvapivé a ekonomicky nelogické, opravdoví, pravověrní obránci čistoty plemene prodávají sice draho, ale s minimální marží. Ti, kteří produkují koťata za pár šušňů vám dodají zvířátko, které má nejen pár šušňů, ale často taky pár blech, svrab nebo škrkavky. Je to holt jako když chcete tričko Adidas a jdete si ho koupit na vietnamskou tržnici - víc pruhů, víc Adidas.

Ale není to jen o penězích. Peníze jsou jen jednou z mnoha směrovek, které bychom měli vzít v potaz při výběru více či méně noblesního chlupatce.  Snadný návod, jak odhalit podloudného příživníka na kočičí kráse je pořádně si ho omrknout. A to doslova. Jakmile vám někdo nadšeně navrhuje, že vám kotě doveze, mějte se na pozoru. Na benzínkách a dálničních odpočívadlech se prodávají melouny nebo lehké ženy, ale rozhodně by se tam neměla předávat koťata, která ten den vidíte poprvé. Nejenže můžete v přítmí blikající zářivky přebrat zuboženého podvyživenečka, ale dokonce můžete přebrat něco docela jiného, než jste původně chtěli. Někdy koupíte koťátko avizované jako "dlouhonohá elegantní krasavice" a vyroste vám zavalitý buřtík. Ještě veselejší jsou tato překvapení za pár kaček v případě psů, kdy kupujete bígla a vyroste vám čivava s pitbulí hlavou. V mládí všechna štěňata vypadají podobně, i chrt se rodí s tupým čumáčkem.

Problém spočívá v tom, že množitel s úšklebkem filmového padoucha spoléhá na to, že nebudete chtít zvířátko reklamovat, protože vám ho bude líto a přiroste vám k srdci. A ve většině případů se nemýlí. Těm, kteří se o reklamaci pokusí prostě nezvedne telefon. A zvíře jste si přebrali na pumpě, takže ani ty policajty na padoucha poslat nemůžete.

Měkkosrdcatým se derou na jazyk slova "aspoň jsme toho chudáčka zachránili, takové měl štěstí!". Bohužel, to, co se ve skutečnosti stalo byla přímá a nezdaněná podpora pijavice, která vnímá zvířata jako věci, zákoník nezákoník. Kdybyste se k takové osobě jeli podívat domů (a vězte, že by si vás domů dobrovolně nepustila), viděli byste pravděpodobně dost infarktovou scénu připomínající kočičí koncentrák. Někteří filutové vás dokonce domů pozvou, ale usadí vás v naklizeném obýváku a kotě donesou odněkud zezadu. Žádáte-li kontakt s matkou a přístup do kočičí části domu, vysvětlí vám rychle pomocí nějaké výmluvy typu "karanténa, nebudeme kočičky rušit, ještě jsem tam dneska nezametala, atd.", proč vás dál nepustí. V tu chvíli zatněte zuby a prchejte. Než se do toho nebožáka, kterého vám donesli zamilujete.

Ať už je to, kdo chce, mělo by z být z chovatelova jednání zřejmé, že své kočky miluje. Pokud budete mít pocit, že se k vám chová podezřívavě, berte to jako protivný, leč neklamný znak lásky k jeho chlupatým dětičkám. Nechce je dát komukoliv. A bez pardonu, i on má právo prohlédnout si vás a rozhodnout se, že vám kotě nesvěří, i přesto, že jste ochotní šťavnatě zaplatit. Doma by měl mít uklizeno tak akorát - ani očurané rohy, ale ani chlupuprostý minimalismus. Nechceme koťátko z prostředí, kde mezi kočkami vládne vzájemná nevraživost a kde je normální, že se ze stresu čurá na gauč. Nechceme však ani kotě ze sterilního prostředí, kde se šeptá a kam pan veterinář dojíždí, aby mazlíčci cestou na veterinu náhodou netrpěli stresem. Je těžké vybírat s chladnou hlavou. Chceme je totiž okamžitě všechny, včetně těch, co se teprve mají narodit. Zkusme se při výběru držet alespoň několika zlatých pravidel.

1. Neunáhleme se a nerozhodujme se hned, vyspěme se na to. Pokud bydlí chovatel na druhém konci zeměkoule, udělejme si z výběru kotěte výlet a přespěme v hotelu. Pokud nás majitel do nákupu nutí, není něco v pořádku. Pokud nám kotě někdo vyfoukne před nosem, berme to stoicky - bude jiné, lepší.
2. Vezměme s sebou nezúčastněného pozorovatele, který se nebude rozplývat nad kotětem, ale bude sledovat, jak se k sobě chovají ostatní kočky, jak vypadá prostředí a jak se tváří majitel. Také bude klást dotazy praktické týkající se zdraví, potravy a míry socializace (jinými slovy, s kým se koťátko kamarádilo a nekamarádilo v prvních dvou měsících života).
3. Nekupujme kotě mladší dvou měsíců. Malá koťata profitují z přítomnosti matky a sourozenců. Navíc to není legální. Kdo nabízí "značková koťata" k odběru brzo je divnej.
4. Nekupujme "toho chudáčka támhle vzadu, co je menší než vostatní, vypadá, že se bojí a má nudli u nosu", protože je nám ho líto. Zdravé a sebevědomé kotě má větší pravděpodobnost stát se tou pohodovou kočkou, po níž tolik toužíte. Bázlivý ubožáček támhle vzadu má našlápnuto stát se vyděšeným prchačem, prskačem a potenciálně i kousačem, který si na klín nesedne jak je rok dlouhý a většinu času stráví zašitý ve skříni za zimními svetry nebo na návštěvách veterináře, které vás budou stát majlant. 

Osobně si myslím, že ideální způsob, jak přijít k té nejlepší kočce je vybrat si dospělého miláče v depozitu nebo v útulku. Nekupujete zajíce v pytli a nebudete muset čelit kotěcím nájezdům na domácnost (a že jsou takové nájezdy často horší než zemětřesení a svatá válka dohromady). Zkuste to promyslet. ;)